Toxické vztahy: KDYŽ SEBEVĚDOMÍ "ŠLÁPNE NA ZMIZÍK"

Nikola se probudila do svého narozeninového dne. Dneska je mi třináct, řekla si pro sebe. Třináct! Přesně za sedm let mi bude dvacet, jela si dál svůj vnitřní monolog. Budu bydlet sama a budu už strašně dospělá a šťastná! Vizualizovala si běžně svůj život a pouštěla si k tomu velmi pozitivní titulky. Viděla před sebou velký a útulný byt, sdílený ideálně s nejlepší kamarádkou. Super práci, spokojenost, moře lásky a naplněných dnů.

"Mami, mně je dneska už třináct," řekla Nikola vesele, když přišla ke společné rodinné snídani.
"Tak se podle toho chovej," utřela ji její sestra.
Nikola se raději zakousla do právě rozpečeného rohlíku, který si potřela vydatně máslem.
"Nedávej si tam toho másla tolik," vyjela na ni máma, "budeš tlustá."

Odpoledne byla v plánu velká rodinná oslava

Jako vždy, když někdo z rodiny slavil svátek nebo narozeniny. Přijely obě babičky, i sestřenice s tetou. Nikola na rýpání u snídaně pro samé těšení se na oslavu skoro zapomněla. Chystal se dort a občerstvení. Nikola se těšila. Krásně se na to oblékla, nedočkavě z okna vyhlížela hosty a pak je s radostí vítala.
"Teda, ty jsi vyrostla," řekla první babička. "Ty nám rosteš do pořádný ženský," přitakala druhá babička, "hele, a už máš kluka?". Nikola sklopila zrak do podlahy. Bylo jí trapně. Kluka? Vždyť je mi třináct. Naštěstí jejich zvídavé dotazy přerušily pozdravy dalších členů domácnosti a chystaly se dobroty. Nikola sfoukla svých třináct svíček, přijala gratulace a dárky. Byla spokojená. Její máma rozkrájela dort a nabídla všem hezkou porci.
"Tobě dám ale menší," řekla směrem k Nikole. "No, podívejte se na ni," řekla matka do pléna, "já mám pocit, že nám trochu přibrala."
"To není pravda," snažila se bránit Nikola a přála si stejný kus dortu, jako dostali ostatní. "To se ti jen zdá, to dělají ty džíny tím, že jsou světlé."
"Ale nezdá. Na, tady máš a víc nejez."
"Prosím tě, tak jí dopřej, má narozeniny," zastala se jedna babička.
"Ne, já nechci, aby byla tlustá," ohnala se po ní matka.
"Tak dobrou chuť. A čím bys chtěla být, až budeš velká?" snažila se napravit situaci a změnit téma teta.
"Já bych chtěla být možná psycholožkou," řekla Nikola.
"Jsi normální? " vložil se do situace otec.
"Na to nemáš povahu. Víš, jaký to musí být na palici poslouchat celý den lidi a jejich problémy? Jak tě to mohlo, prosím tě, napadnout?" dodala matka.
Nikola si vyslechla ještě pár rozsudků a sklesle vydechla. Raději pomohla po oslavě sklidit nádobí ze stolu. Byla ráda, když oslava skončila. Tolik se na ni těšila, ale ve skutečnosti se na ní neodehrálo nic veselého. Všichni ji jen rozebírali a dávali nevyžádané rady. Pokud právě nehodnotili její vzhled, tak jí vše rozmlouvali. Byla z toho naprosto zmatená a stáhla se do sebe. Při utírání nádobí se nemohla dočkat, až půjde spát, a předtím si s hlavou na polštáři vleze do svého snového světa, ve kterém je všechno v pořádku. Tam si věří, nikdo na ni neútočí, tam se cítí krásná.
"Ale máma má pravdu, ztloustla jsi. Měla by ses hlídat, nebo z tebe bude bečka," dodal její otec.

Nikolu před usnutím přepadl intenzivní pocit, že všem ukáže, zač je toho loket a zhubne

"Ještě uvidíte, co ve mně je," říkala si takřka polohlasem.
Druhý den po probuzení se Nikola rozhodla nejíst a pít jen tekutiny. Bylo to těžké. Matka ji pochválila za to, jak má pevnou vůli, a rozhodla se držet půst s ní. Další den se Nikol zvážila a zářila radostí z toho, že zhubla kilo. Měla pocit, že ji najednou všichni oceňují a má zpět pozornost, kterou chtěla. Konečně ji nikdo nekritizoval, ale chválil.
Několik dalších dní jedla minimálně. Za celý den třeba jen pár jablek. Slyšela od spolužaček, že by to mělo zabrat. Ale koncem týdne ve škole při tělocviku omdlela.
Matka s ní raději navštívila lékaře. Nikola popsala, jak na sobě poslední dny pracovala, a tvářila se u toho vítězoslavně.
"Ale vaše dcera není tlustá," řekla lékařka matce.
"No, teď trochu zhubla, ale byla takový pucík," snažila se matka vše zlehčit a rádoby oduševněle se smála.
"V tomto věku by dívky rozhodně neměly držet žádné diety. A Nikola je určitě nepotřebuje. Dospívá a bude se vám měnit před očima."
"Určitě, stává se z ní slečna, ale já nechci, aby byla tlustá. Byla by to škoda. Taková hezká holka je to," uzavřela matka.
Nikola už ničemu nerozuměla. Tak je tedy hezká, nebo není, je tedy tlustá, nebo není? Nerada se na sebe dívala do zrcadla. Měla pocit, že je její tělo příšerné. Začala jí růst prsa, zvětšila se oblast pánve a také jí rostly chloupky. Ztratila dětskou figuru a nestihla se vůbec přijímat se všemi těmi změnami. Začala trpět poruchou příjmu potravy. Extrémně se přejídala a pak vše dávila ven. Až ji to vyděsilo, a tak s tím přestala a snažila se jíst normálně. Četla totiž v časopisech příběhy dívek s anorexií a bulimií. Viděla se v tom a nechtěla dopadnout stejně. Snažila se mít jídlo ráda.
Doma ale často poslouchala, že je ošklivá. Hodně ji deptala vlastní sestra, která jí sebevědomí srážela na minimum. Když se k ní přidal otec, byla to pro Nikolu zdrcující rána. Vlastní otec ji viděl jako monstrum. Matka tomu přihlížela a občas si také přisadila.

Když bylo Nikole šestnáct, chodila ze školy přímo domů a pak už nikam

Nechtěla chodit mezi lidi. Trpěla depresemi, pocity méněcennosti. Své bolesti utápěla v jídle. Skutečně výrazně přibrala. Bylo to horší a horší. Svá kila navíc se snažila všelijak maskovat oblečením. Když už musela někam jít, chodila většinou po méně frekventovaných ulicích. Bylo pro ni utrpení, když musela na povinný rodinný výlet. Měla pocit, že na ni všichni zírají. Všechno oblečení ji všude škrtilo. Spolužáci si ji za to dobírali. Stala se lúzrem třídy. Doma podporu nenašla, jen opovržení.
Po ukončení střední školy se nakonec rozhodla pro studium medicíny. Oznámila to doma.
"Medicínu? Na to ty nebudeš. Vždyť sotva chodíš mezi lidi a teď ses najednou probrala?" zhodnotila její nápad matka.
Nikola se po maturitě nakonec rozhodla vycestovat do zahraničí a začít se živit hlídáním dětí. Doufala, že se v cizině nějak uchytí a třeba něco vystuduje tam. Vše se podařilo a měla štěstí na slušnou rodinu. Chovali se k ní moc pěkně. Byla z toho nadšená, protože konečně nikdo neřešil její vzhled. Vyptávali se jí na všechno možné a ve všem ji podporovali. Rozkoukávala se a získávala stále více poznatků. Plánovaný pobyt si prodloužila a oslavila v zahraničí své dvacáté narozeniny. Poštou jí přišlo přání od rodičů. Na zadní straně jí matka připsala větu: Doufám, že si hlídáš váhu.
Nikola přání vzteky roztrhala. Rozhodla se domů už nikdy nevrátit. Trvalo jí nakonec dlouhé roky, než našla ztracené sebevědomí, a díky pomoci odborníků zvládla neubližovat si jídlem a nedržet drastické diety. Sebevědomí jí hodně pomohl vrátit její partner, kterého v zahraničí potkala. Díky němu pochopila pravý význam slova láska a konečně si ji začala užívat.

Vysvětlivky od odborníka:

K článku se nám vyjádřila Mgr. Kristina Sarisová:Na rodinnou dynamiku v tomto příběhu můžeme nahlédnout psychoanalytickou optikou. Dcery mohou vnímat svou matku jako sokyni v boji o tatínka, respektive o jeho pozornost, náklonnost a zájem. Když jsou malé, uvědomují si, že s matkou v tomto souboji nemohou obstát. S přibývajícím věkem, kdy dcery vstupují do puberty a začínají získávat ženské tvary, se role mohou obrátit. Jako sokyně je nyní vnímána dcera a matka se s touto situací může vyrovnávat prostřednictvím kritických poznámek, mířících právě na dceřino ženství. Odmítání a shazování dcery ze strany otce může být na nevědomé úrovni způsobené právě tím, že dcera dospívá, již to není "tatínkova holčička". Tento smutek může být přetvořen v odmítání, dokonce až ve verbální agresi vůči dceři.
V případě Nikoly je zřetelné, že rodiče prostřednictvím svých kritických poznámek vyjadřovali, že ji nepřijímají takovou, jaká je. Z jejich sdělení mohla číst, že bude "dobrá", pokud bude hubená. Rodiče jsou logicky velice významné postavy v našich životech, v dětství a raném dospívání toužíme po jejich přijetí, pochvale a ocenění. Pokud k tomuto nedochází, může si dotyčný do dospělosti přenést nastavení, že v ničem nebude dost dobrý. Zvnitřní si je do tzv. introjektů, pojme je za své, a to prostřednictvím mechanismu "když to říkali rodiče, musí to být pravda". V dospělosti pak nebude spokojený s ničím, co dělá a jaký je, jelikož mu v hlavě budou neustále znít tato slova převzatá od rodičů.
Když Nikola projevila svůj zájem (studium psychologie nebo medicíny), byl ze strany rodičů zesměšněn a znehodnocen. Nikola tak mohla získat pocit, že nemůže nic ve svém životě ovlivnit. Ve výsledku ani velikost dortu, který sní na narozeninové oslavě. Jedinou oblastí, kterou pod svou kontrolou mít mohla, se stalo jídlo. Tyto role se však záhy vystřídaly, jelikož jídlo začalo ovládat Nikolu v podobě poruch příjmu potravy.

Otázky pro Kristinu Sarisovou

1) Mohla byste dát čtenářkám pár rad, jak by se měl rodič zachovat? Co udělat, aby nebyl neustálým kritikem, ale podporujícím rodičem? Čím může rodič překonat následky, jako měla Nikola?

Za takovýmto chováním rodičů, které je nastíněno v článku, mohou stát různorodé motivy, kterých může být opravdu mnoho. Matka může dceru neustále kritizovat, protože kritiku sama v dětství a dospívání zažívala ze strany svých rodičů a na jiný přístup jednoduše není zvyklá, nikdy ho neviděla. Otec si může tímto způsobem ventilovat svůj vztek a zklamání z toho, že nemá syna. Vše často probíhá na nevědomé úrovni. Neustálá kritika, sdělovaná mnohdy za účelem toho, aby byl potomek "co nejlepší", může mít obrovský dopad na jeho sebevědomí a sebeúctu. Na straně rodičů jde mnohdy o náhled na to, jakým způsobem se ke svým dětem chovají a jaké to může mít důsledky. Což právě bývá to nejtěžší.

2) Negativní komentování vzhledu dítěte vede u dívek často k psychickým potížím - bulimii, mentální anorexii. Spouštěčem může být opět "nevinný" komentář. Existuje nějaká statistika, kolik procent dospívajících dívek tímto onemocněním trpí?

Statistiky uvádějí, že výskyt mentální anorexie u mladých žen a dívek je 0,5-1 %. Mentální bulimie se objevuje zhruba ve 4-15 % populace studentek středních a vysokých škol. Poruchy příjmu potravy se však vyskytují i u mužů.

3) Je mentální anorexie vůbec léčitelná, nebo je to obdobné jako u alkoholismu? Že člověk nemá vyhráno, třebaže abstinuje?

Relapsy jsou u poruch příjmu potravy bohužel časté. Léčba je dlouhá a vyžaduje multidisciplinární přístup (obvodní lékař, psychiatr, psychoterapeut a nutriční terapeut). Riziková jsou zátěžová období, kdy se vyléčení mnohdy vracejí ke svým patologickým jídelním návykům.

4) Doporučila byste čtenářkám nějaký dokument - film, který pojednává o snižování sebevědomí během dospívání a jeho následcích?

Tak například Anorexie (2003), To the Bone (2017) nebo silný dokument Autoportrét (2020).

Mgr. Kristina Sarisová
Vystudovala jednooborovou psychologii na Univerzitě Karlově a sociologii na Univerzitě Hradec Králové.
Je frekventantkou výcviku ve skupinové psychoanalytické psychoterapii, nyní v supervizi.
Působí v psychologickém a psychoterapeutickém Centru Hladina a píše populárně-naučné články pro on-line magazín psychologie.cz.